we were born to die

Duben 2013

Sestřička

2. dubna 2013 v 19:02 | Carrie
Anna v porodnici pracovala již od 60. let 20. století.
Těžko říct, proč si vybrala svou práci. Děti jí fascinovaly. Doslova.
V 60. letech se v porodnici kam tehdy svacetiletá Anna nastoupila začaly ztrácet děti. Mizely. Mizely z postýlek, od matek z pokojů, přímo z porodních sálů. Zmizely při převozu domů, nebo na cestě zpět od matky. Kdo by tato zmizení mohl přisuzovat malé blondýnce s velkýma mordrýma očima?
Oči. Celé hodiny proseděla v koutě sesterny a za svěla malé lampičky pozorovala vše kolem sebe. Doslova hltala každý pohyb nemocničního personálu. Se všemi dobře vycházela a znala jejich zvyky.
A pokud zmizelo dítě, byla z toho patřičně překvapená a zoufalá. Byla to ona, kdo to oznamoval rodičům. Byla to ona, kdo je utěšoval.
Byla to ona, díky komu děti mizely.

Je deštivý duben roku 1999. Úterý. Shrbená šedesátnice pomalu zdolává schody vedoucí do 4. patra činžovního domu ve staré části města. Má po noční. Konečně... "Fakani", jak začala v posledních letech přezdívat dětem, jí dnes obzvlášť pili krev. Ale to pro ní byla jen nutná oběť za to, že mohla pokačovat ve svém koníčku. Konečně se doplouží až k bytovým dveřím. Za sebou táhne tašku na kolečkách, která na schodech vydává nezaměnitelné zvuky. Všichni vědí, kdy Anna přichází a kdy ochází. Těžko říct, zda si všímají i toho, že když se vrací, je její taška pravidelně o pár kilo těžší. S námahou odemkne, rychle vejde a dveře přibouchne. Ve vzduchu je cítit zatuchlina a zkažené maso. Bude muset uklidit staré děti.
Nejraději by je měla doma pořád. Všechny. Jenže lidské tělo dlouho nevydrží. Díky vlhkosti ve starém bytě se děti začaly brzy rozkládat a Anna je musela odvézt na chatu, kterou měla v lesích. Bylo to dědictví po staré paní, která dřív bydlela i v Anniném bytě. Anna se s ní ale domluvila, že vše zdědí a na oplátku se bude o tu seschlou babičku starat. A taky že se o ní postarala...
Tašku na kolečkách postavila do kuchyně a šla do pokoje, který jako jediný zamykala. Byla tam dětská postýlka, hračky, stolička, koberec s obrázky. Pomalu odemkla a všela. Ve vzduchu byl puch z rozkládajících se tělíček. Musí je uklidit. A to se jí tato instalace obzvlášť povedla. Děcka vypadala opravdu realisticky. Malá Ema ležící v posteli, Petr co si hrál s kostkami a Lucka co sedí v dětské židličce. Právě Lucka byla zdrojem zápachu, všimla si malých červíků vylézajících jí z uší, pochodujíc přes tvář až do nosu nebo do úst. Vzala ji, zabalila do pytle na odpadky a místo ní naarandžovala svůj nový přírůstek - malou slečnu Novákovou.
Lenka byla v tašce na kolečkách hozena na zadním sedadle auta. Anna stále zvládala jezdit autem. Dojela až k lesní chatě, vytáhla tašku na kolečkách a přes kořeny já dotáhla až ke dveřím. Odemkla a ze dveří se vyvalil obrovský puch. Vzala Lenku a posadila ji na pohovku. Patřila k těm lepším. Prošla po koberci, do kterého se pomalu vsakovaly její nejstarší exempláře a chystala se za sebou zavřít avšak - nevšimla si kořenu. Zakopla a upadla na kámen který ji rozbil hlavu a v okamžení se umazal o její mozek.

Taťka je doma! .. jo a taky jedna láfstory

2. dubna 2013 v 18:40 | Carrie |  From my soul to your head
Neuvěříte!
Po té, co jsem napsala poslední, velice dojemný článek (jo, to byl únor), jsem si opravdu založila blog u konkurence, opravdu jsem tam chvíli přispívala a... opravdu jsem se vrátila sem.
Bez breku.

Nevím, jestli si někdo z vás (heh. Přijde mi to vtipné, oslovovat VÁS) vzpomíná na mé úzkostné články o mém skvělém životě, jak moc trpím, brečím, kouřím a opíjím se. Jak moc jsem zamilovaná do drink drunk friend (nové označení. ej) a.. ne. Počkat. Psala jsem vlastně o něčem jiném, než o sebelítosti a o ddf?