we were born to die

Únor 2012

Proč já?!

29. února 2012 v 11:37 | Carrie |  From my soul to your head
Ne, nemůžou si najít někoho jinýho! Jo, za začátku to byla hrozná prdel, fakt! Nevadilo mi to, nějak jsem to snášela... Ale teď? Kurva dělejte si prdel z někoho jinýho vy sráči! Protože mě už to nebaví! Já si chci ten poslední půlrok s váma užít, a ne bejt v jednom kuse naštvaná (protože já se prostě neumim nenaštvat) nebo spíš bude trefnější smutná... Z vás! Od některých bych to ještě pochopila... Ale od pár lidí, zejména od jednoho? No... To bolí!
Začínám se docela těšit až vypadnu na střední. Nové prostředí, noví lidé, nový začátek. Snad lepší než tady....

Foto na TT Zrcadlo

27. února 2012 v 20:03 | Carrie |  Photographs
Tyto dvě fotky vzniky již před nějakým časem, možná by se víc hodily (hlavně ta první) na TT Pod maskou, ale to už je dávno pryč a v té době zase neexistovaly... Nicméně na obou je zrcadlo, a tak je zařadím právě k tomu aktuálnímu.
V celém článku naleznete fotky i krátký popis focení a úprav.

Žádná maska nezakryje kdo doopravdy jsi


Fotka je utvořena ze dvou samostatných. Velký problém byl s obličejem v zrcadle- stát tak, aby byl vidět, jelikož z místa na kterém stojí dívka s řasenkou obličej v zrcadle nebyl vůbec vidět. Zásadní chybou je viditelný předěl dvou fotek. Bohužel nešel odstranit, protože ať jsem kteroukoli polovinu zesvětlila nebo ztmavila, stejně to bylo pořád vidět...


Nemohu ti pomoct protože jsi můj odraz v zrcadle


Poučená z minulých chyb jsem vyfotila ještě jednu fotku s podobnou technikou. Předěl mezi fotkami jsem tentokrát docela zvládla, opravdový problém nastal až s rukou položenou na zrcadle. Spočíval hlavně v tom aby měla ruka celkem zachovalý tvar. Po několika nezdařených pokusek se ale i toto povedlo.



Více mé foto-tvorby zde

Dopis

25. února 2012 v 20:31 | Carrie |  Letters
Ondro,
nevím jestli si to přečteš a ani se mi nechce psát dlouhý komentář...
Nějakou dobu jsem si nebyla počíst v tvém temném, intelektuálním království. Možná pro to, že poslední dobou nějak nedokážu snášet špatnou náladu jiných lidí.. Možná prostě pro to že mě to nenapadlo. Každopádně dnešní nápor špatné, depresivní nálady se mnou doslova zametl. Tolik tmy nemůže jeden unést. Polož ji. Dej si dovolenou od světa... Vím, že to ve tvém životě není zrovna jednoduché ale aspoň nějakým pozitivním filmem, neokoukanou komedií, sitcomem který jsi nikdy neviděl nebo čímkoli... Třeba by se ti právě tímhle změnila aspoň na pár chvil nálada... Bylo by to fajn ne?
Nevím jestli jsem teď i já jedním z lidí na které byl článěk "Hořký úsměv prosím!", ale to je jedno... Chápu to... Občas se i já chovám pobobně..
Achjo... Nějak nevim co dál psát.. A to jsem toho měla v hlavě tolik. Napadlo mě, že by ti třeba pomohlo o tom všem mluvit protože i když je to těžší než psát, určitě by to pomohlo víc...

Drž se.
C.

Week without... Facebook

20. února 2012 v 18:00 | Carrie |  Week without...

Den první- pondělí

18:00 Zapnula jsem počítač a měla jsem hned nutkání kouknout, co je nového. Nakonec jsem ale odolala. Svoje "chutě" záháním Teorií velkého třesku a Jak jsem poznal vaši matku. Plus pár věnečku (sakra já budu v neděli tlustá ;D).

Den druhý- úterý

8:45 Ve škole. Skoro automaticky jsem šla na fb, ale pak jsem se zastavila a jsem dál bezfacebooková

New: Week without...

18. února 2012 v 18:22 | Carrie |  New
Už jsem dlouho neudělala nějakou novou rubriku, a právě dnes, po zamyšlení nad tím o čem všichni píšou na TT ,,Co by se stalo kdyby... Nebyl FB" jsem se rozhodla o čem by nová rubrika měla být.

Bystřejší již určitě pochopili čeho se rubrika bude týkat. Ano, týden bez něčeho, bez čeho si v dnešní společnosti již nedovedeme představit žít. A facebook bude vlajkovou lodí této rubriky.

Jak to bude probíhat?
Bude to úplně jednoduché, na začátku týdne, ve kterém budu žít bez něčeho, vytvořím článek Week without... věc bez které jsem, a do něj budu postupně, celý týden doplňovat své dojmy z každého dne. Během týdne budete moci hlasovat o tom, bez čeho budu příště.

Nuže, v pondělí začínáme. Snad to nějak půjde...

Proč nezaspávat

13. února 2012 v 18:05 | Carrie |  Any Words
Ráno jsem se proboudila jako obvykle- asi tak půl hodiny po tom, kdy mi zazvonil budík.
Rychle jsem na sebe naházela oblečení a šla si uvařit čaj. Bohužel jsem už nestíhala, a tak se mi v tom spěchu a nervozitě klepaly ruce. Při nalévání vody do hrnku jsem si opařila ruku. Bolelo jako snad nikdy nic, ale já spěchala do školy. Obula jsem se, oblékla bundu a vyšla. Celou dobu se mi šlo docela špatně, ale já to ani moc nevnímala- soustředila jsem se na svou ruku. Když v tom se chodník kamsi vytratil a já zkončila ve výkopu. Teprve po svém pádu jsem zjistila že mám na jedné noze botku na podpatku a na druhé tenisku. Zlomila jsem si nohu. Přijela pro mě sanitka s pochybně vyhlížejícím řidičem. Pomohl mi nasednout a jeli jsme. Po chvíli jsem si ale uvědomila že nejedeme do nemocnice ale k letišti. Za pár desítek minut jsem již seděla v letadle. Ani jsem nevěděla kam letíme. Po několika minutách mi letuška nabídla buráky a já s díky přijala protože jsem je kdoví proč již dlouho neměla. Už jsem měla skoro celý balíček v sobě, ldyž v tom jsem si uvědomila že otékám. V hlavě mi najednou bliklo Alergie na buráky. Vyzkočila jsem ze sedadla a to i přez to že se rozblikala ikona "zapnout pás". Cestou k záchodu mě odchytila letuška a začala se se mnou hádat abych se vrátila zpět. Na neštěstí neuměla česky a tak se dorozuměla zřejmě úplně něco jiného. Na záda mi navlékla batoh ukázala na jednu šňůrku a poté strčila do dveří které se díky turbulencím uvolnily. Strčila do mě, a já padala a padala. Najednou jsem si vzpomněla že musím zatáhnout za šňůrku, a tak jsem zatáhla. V tu ránu tu byl padák a já se pomalu vznášela nad krajinou. Dopadla jsem přímo do prostřed jakési vesnice v nějakém pralese. Kolem mě se shluklo plno domorodců a já nevěděla co mám dělat. Naštěstí jejich náčelník uměl anglicky a tak jsem mu slovo "Anděl" rozumněla. Přinutili mě zůstat. A já stejně neměla co jiného na práci a tak jsem zůstala. Začali mě uctívat a já jim pomohla vystavět ještě lepší chatrče. Jednou, mohlo to být tak měsíc po tom, co jsem přistála na jejich ,,náměstí" jsem nechtěně šlápla na jakousi velikou, chlupatou housenku. Později se ukázalo že je jedovatá. Kolem mě se seběhl dav rozhořčených lidí, a jak mi vysvětlil náčelník- tato housenka byla ještě posvátnjší než někdo kdo spadl z nebe. Najednou mi začala otékat noha, a protože mě ti nejzanícenější housenkoví uctívači stejně začali pronásledovat rozeběhla jsem se. Po nějakém čase jsem doběhla k moři. Začala jsem si v něm schlazovat nohu, když v tom kolem plula loď. Křičela jsem o pomoc a oni mě naštěstí slyšeli. Nechali mě nastoupit, mojí noze se dostalo řádné péče a mohla jsem s nimi plout dál. Za nedlouho jsme se přiblížili malému ostrůvku. Kapitán ho asi neviděl protože jsme do něj narazili. Loď šla okamžitě ke dnu. Na ostrůvku zůstalo jen pár přeživších. Došly nám zásoby, a pak došly i kokosy a tak jsme chtě nechtě jednou za čas pořádali výběrové řízení a hlasování koho sníme. Jednou los vyšel na mě.
Najednou slyším pípání budíku, probudím se a vidím že je čas vstávat.
A co z toho plyne? Jestli zaspíš, budeš odsouzen ke kanibalismu.

Do u remember? 1

10. února 2012 v 18:06 | Carrie |  Stories

Prolog


Bylo jaro. Nina si užívala pátečního večera se svými příteli a s pár flaškami rumu, vodky a piva.
Bylo jí líto že musí jet před sedmou domů, ale zároveň to chápala. Chápala proč jí její idealistická matka tyhle sladké neřesti zakazuje a denně kontroluje tašku a dech jestli nekouřila. Chápala to, a musela za to být svým způsobem vděčná.
A tak byla.
,,Je půl, jdu na zastávku" řekla Nina a kývla hlavou za sebe kde se matně rýsoval obrys druhé zastávky. Seděli na druhé straně- také na zastávce.
,,Ser na to! Jeď pak tágem" křikl na ní jeden z jejich přátel.
,,Jo?" usmála se Nina ,,a ty mi ho zaplatíš?"
Pak se rozhlédla po celé té společnosti a křikla ,,Mějte se smradi" naznačila vzdušný polibek a začala couvat ke druhé zastávce. Nedělala si hlavu s tím že je v nepřehledné zatáčce, teď tu nikdo nepojede.
Zkontrolovala čas na svém telefonu a pak se usmála na všechny ostatní, už se chtěla otočit a jít normálně. Ale jak se otočila o 90°oslnila ji pronikavá záře reflektorů. Slyšela jen skřípění brzd a náraz.
Dřív náraz uslyšela než ucítila.




Všechny zvuky ke mě doléhají z dálky.
Slyším je- mlhavě. Ale nejde mi rozpoznat co znamenají ani na ně nezvládnu reagovat. Hlavu mám jak po úderu paličkou na maso.
Je tu tma, a je mi zima.
Pípání. Povedlo se mi ten zvuk definovat až po dvou dlouhých nevědomích. Nevím jak jinak to nazvat. Pípání je všude, slyším ho nad sebou a slyším ho u sebe, zdá se že něco pípá i na mě. V tom se pípání zrychlí, nepamatuji si že by se to stalo. Slyším tupé rány, bum, bum a taky šoupání. Blíží se. Slyším další zvuky, mají odlišnou výšku a tón. Připomínají mi... hovor? Mluvení? Řeč? Mám to... Soustředím se na jednotlivé zvuky a pomalu jim rozumím.
,,Myslím že už je při vědomí"
,,Myslíte? Neměli bychom nic riskovat. Rizika znáte... A což teprve ten dopad na-"
,,Peníze nechme stranou, netýká se to ani vás ani mě. Přístroje ukazují že je při vědomí. Podle mě jen neví jak se z toho spánku probudit úplně.."
Spánek, to je to slovo! Pokouším si uvědomit co vlastně jsem. Něco se pohne, pak mi dojde že se hýbu . Konkrétně nějaká moje střední část.
,,Pohla prsty! Říkal jsem vám že tu je"
Prsty... ach ano. Prsty.
Najednou začnu hýbat i jinými částmi těla. V tom se mi zjeví oslnivá záře. Hlavou mi problesknou dva světelné kužele a já se leknu. Schovám záři. Za chvilku ji zkusím zase zjevit. Jde to pomalu. Záře tolik nezáří když ji mám puštěnou déle.
,,Slečno!"
Ten zvuk byl evidentně na mě.
,,Ano?" ozve se ze mě. Netušila jsem že tohle umím. Najednou se mi zdá že můj mozek umí daleko víc věcí a já také. Třeba zvuky. Jsou super.
,,Jak se jmenujete?"
Nechápavě na něj koukám protože vím že bych to měla vědět ale nevím to, a i on ví že to musím vědět a teď ví že to nevím, ale já vím že on to ví!
,,Okej, jmenujete se Nina"
,,Nina" zopakuji po něm.

Pomatená, hluchá a drobátko schizofrenická

9. února 2012 v 16:38 | Carrie |  Any Words
Taková jsem. Poslední dobou...
Hodně věcí a slov a vět a rozhovorů jde úplně mimo mě i když jsem ani ne metr od úst toho kdo povídá. Někdo něco řekne, a já za minutu řeknu to samé aniž bych tušila že už to někdo řekl. Začínají ze mě mít blázny, a já si tak i připadám. Před nějakým časem jsem si v mozku postavila jakousi bariéru. Bylo to v době kdy jsem, řekněme to bez obalu a trochu domýšlivě, podle mého názoru krapet převyšovala své kamarády inteligencí. A tak, protože už mě nebavilo poslouchat rozhovory tipu: Když má v tom klipu cucáka na levý straně. jak to, že když se otočí má ho najednou na levý?! Ne, už jsem nemohla dál. Touto bariérou jsem ohraničila rozsah své inteligence. Rozhovory o cucflecích a stranách na kterých jsou mi už nepřipadaly tak pitomé. Pak jsme najednou všichni vyrostli a já pochopila že mi přesně ten kus mého inteligentního já chybí. Nesoustředím se, neposlouchám, nevnímám. Věci mi docházejí pomaleji a všem jsem jen pro smích. Jo, řešení je v tom zbourat tu zeď ale... Nejde to. Snažím se, den za dnem, noc za nocí. Ráno co ráno se probouzím s fialovýma kruhama pod očima které pak maskuji korektorem a já nevím čím vším ještě. A pak je tu ta tupá bolest hlavy co se dostaví pokaždé když začnu prorážet zeď. Je to přímo k zbláznění. Brečím, vztekám se, domlouvám jí ale nejde to. Střídají se mi nálady, chvíli mi je do zpěvu, pak bych zas nejraději všechny povraždila...
Nepřestávám věřit v to, že se mi to jednou podaří... Ale kdy?

Sbohem, tvá Ajka

3. února 2012 v 0:33 | Carrie |  Stories
Naplánovala jsem to do posledmího detailu.
Když mi řekli přibližné datum, začala jsem spřádat velkolepé plány na největší překvapení v mém životě. Jo, muselo to být... Dramatické, stylové a ohromující. Ta zpráva měla bát lidem podána tak, jako bych jim to já sama řekla. A tak jsem plánovala. Co si máti obleče, jak se nalíčí a učeše. Naplánovala jsem i na minutu přesný čas kdy vkráčí do dveří našeho křídla. Naplánovala jsem jak se bude tvářit. Zkoro se mi chtělo i naplánovat reakce lidí. To se ovšem nedalo. Proto jsem dopis který jim máti přečte musela napsat tak, aby se dalo předvídat že zareagují tak jak chci!
Před třemi měsíci jsem byla dohnána k tomu navštívit odborníka na poruchy příjmu potravy. Nechal mě udělat pár psychologických testů (ani teď, kdy bych měla oplývat nekonečnou inteligencí nechápu, proč mi dělal ty testy když viděl k čemu jsem tedy náchylná!), zvážil mě, změřil mě, zpočítal mi BMI (překvapivě mu vyšla podváha), a nakonec mi řekl tu velkou novinu že mám mentální anorexii. Nevím proč jsem to začala dělat. Nejprve prsty do krku- pár měsíců jsem byla ukízková bulimička. Pak pár měsíců slitých dohromady. Nekonečné cifry kalorií... V tu dobu, co mě donutili jít k tomu odborníkovi jsem si konečně uvědomila že jsem nemocná. Ano, já to věděla, ale nemohla jsem s tím už nic udělat. Tenhle vlak se zastavit nedal.
Za měsíc moje váha rapidně klesla. Všem, včetně mého racionálního já bylo jasné že s tím už nic udělat nepůjde. Mozek mi blokoval jídlo. Nepolkla jsem i kdybych chtěla. A já chtěla. Ten odborník mi zpočítal přibližné datum mého velkolepého vyhladovění. Připadalo mi to nelogické, ale dejme tomu že jsem mu zhruba tak věřila. Do školy jsem přišla jako obvykle- zabalená v nějakém huňatém svetru aby nic neviděli, nepoznali. Z tělocviku jsem byl již půlrok omluvená. Se všemi jsem se rozloučila s tím, že jedu na dvouměsíční ozdravný pobyt do Alp. Objala jsem je, nebrečela jsem. Nemohla jsem si dovolit vydat tolik energie na pláč.
Své poslední dva měsíce jsem strávila v papírech a na internetu. Čtrnáct dní před tím magickým datem jsem máti nadyktovala co si má obléct, co říct, jak se tvářit. Do sytě žluté obálky jsem na černý papír stříbrnou tužkou napsala svá poslední slova svým drahým spolužákům. Navrhla jsem si outfit na své finále, a písničku kterou mi mají hrát. Sama jsem na sebe byla pyšná- zvládla jsem to bravurně..!
Večer před tím dnem jsem si umyla vlasy, vyčistila pleť, oholila nohy, podpaží a vůbec..., vzala jsem si své nejhezčí krajkové prádlo, trochu si namalovala řasy, usmála se na sebe a šla jsem spát. Ráno mě neprobudili. Sama se musím pochválit jak jsem si hezky a pohodově umřela...
A byl tu ten den. Máti si oblékla černé tílko, přez něj krajkové triko s douhým rukávem téže barvy, černou sukni s vysokým pasem, černo-šedé punčochy, žlutou skoro chanelku, černé boty. Makeup nebyl přehnaný- jen řasenka a tenká linka. Dlouhé blond vlasy si měla svázat do uzlu na temeni hlavy. V 9:30, to znamená přesně po zazvonění na velkou přestávku, vplula do našeho křídla se žlutou obálkou v ruce. Deti na ní koukali, ona hleděla jen do předu- jak jsem chtěla. Vešla do naší třídy a řekla ,,Ráda bych vám VŠEM něco přečetla..." Všichni jen překvapeně kývali. Ona se postavila před tabuli a řekla ,,Tohle je vzkaz od Ajky.." Odkašlala si, a spustila.
,,Moji drazí, u pera právě sedí vaše milovaná Ajka a má pro vás největší překvapení na světě. Ne, nevyhrála jsem v loterii ani nic podobného. Celé to kouzlo je v tom, že právě teď když ve svých rukou možná držíte svačinu, stojíte u dveří protože jste naodchodu, nebo jen tak sedíte a posloucháte co máti čte, jsem mrtvá. Zamáčkněte slzu dojetí, a smích nechtě stranou. Je to tak vážné jak píšu. Nechci aby tu četla mou diagnózu. Vše co potřebujete vědět je na youtube. Odkaz vám dá máma... Miluju vás. A nikdy na vás nezapomenu. Ajka." Všichni na ní jen ohromeně zírali. Pak popadli odkaz, a běželi na veřejný počítač co byl v přízemí. Spolužák, který se k počítači dostal jako první zapl internet a do vyhledávače zadal adresu. Na obrazovku vyskočilo video s názvem "Sbohem tvá Ajka". Klikl na spustit. Před obličeji se jim začaly míhat titulky a fotky.
Dlužím vám vysvětlení. Nikdy mi nebyla zima... Na obrazovce se objevila fotka mě ve svetru. Nikdy jsem neměla problémy v tělocviku. Můj jediný problém byla- Na obrazovce se objeví moje fotka pár dní před smrtí- ANOREXIE. Doktor mi předpověděl datum smrti, a já chtěla aby to bylo dokonalé. Velké finále se koná již za 14 dní! Na obrazovku skočí hraná část videa- já natáčena na webkameru. Nehubněte, říkám do kamery. Dopadnete takhle... Vstávám a ukazuji své tělo... Pak si sedám a řeknu jen Nezapomeňte...! Tím video končí.
Ti kteří se rádi zviditelňují již běží říct tu novinu spolužákům. A já? Bloumám chodbami školy a přemášlím o tom, jaké by to bylo žít dál.