we were born to die

Říjen 2011

Světlo na konci tunelu

30. října 2011 v 23:03 | Carrie |  Any Words

Věnováno všem lidem se skolíózou života

Je to jako neuvěřitelné hustá, černá, bytelná tma. Hmatatelná tma na konci níž je světlo.
Právě tak bych nazvala ten rok.
Připadá mi, jako bych celou tu dobu spala. Proplouvala životem se zavřenýma očima. Narážela do problémů, odsunovala je do budoucnosti a pak do té bariéry narazila. Pamatuji si toho málo. To jsem si uvědomila až teď. Své vzpomínky a zářitky vnimám už jen jako pocit. Pocit který mám pokaždé když si na to vzpomenu. Hořkosladké vzpomínky plné úsměvů, pláče a hádek. Zkřivená páteř. Nejen moje, ale celého příběhu. Příběh není v pořádku pokud má skoliózu. A to ten můj měl. A pořádnou. To jak jsem v tu dobu přemýšlela zjišťuji pouze podle článků které jsem psala. Ošklivé černé příběhy plné lítosti, fňukání, vzliků, otázek a nevyřčených proseb.
Proč jsem si dovolila na rok usnout? Ztratit kontrolu nad tím co odělám a jít za svými pocity?
Kdo ví...

Víkendová troska

22. října 2011 v 19:11 | Carrie |  Stories
Věnováno všem, kteří jsou ,,dokonalí"


Je pátek večer.
Stavím se před zrcadlo a pozoruji svou tvář. Oči orámované černými řasami, rty na kterých je ještě patrný lesk na rty. Obočí vyrhané do pravidelného tvaru. Pravda, nos se malinko leskne...
Vlasy svážu do přísného uzlu na temeni hlavy. Dám si neposlušné pramínky z čela a pozorně se na něj zadívám. Není snadné to rozpoznat, ale těsně před prvními kořínky vlasů je znát předěl. Ze stolku si vezmu malou špachtličku a začnu tu vrstvu na mém obličeji dostávat dolů. Musím opatrně, nesmí se poškodit. Nebyla by sice zničena úplně, ale škody by byly znát už navždy. Konečně se mi jí podařilo sloupnout.
Podívám se do zrcadla. Zarudlé oči, opuchlý nos a rty. To vše od nedělního pláče. Pleť ztratila svoji matnost. Leskne se. Vlasy jsou mastné. Obličej je spocený. Vše důkladně otřu, a masku vezmu vyprat.
V pondělí bude zase připravená k nošení.

Noste svou masku zodpovědně. Vždy se snažte uvědomit si, jestli se snažíte oklamat okolí, nebo sami sebe...


(článek byl napsaný již dříve... Nicméně se na téma týdne hodí :D )

Ježíškovi

17. října 2011 v 23:44 | Carrie |  Any Words
Milý Ježíšku.

Letos budu co se přání týče docela náročná. A sobecká... Ze všeho nejdřív bych Tě chtěla poprosit o to, aby jsme byli všichni zdraví, veselí a šťastní. Tak, to byla ta nesobecká část. Za druhé bych po Tobě chtěla dvojnásobné zdraví, štěstí a veselost. Pokud Ti nepůjde zařídit zdraví, zas tak to vadit nebude. Hlavně že se budu pořád smát a že budu i přez zdravotní problémy šťastná. Možná že zdraví závysí na duševním rozpoložení. Takže mi stačí to, abych se pořád smála a byla veselá. Pak štěstí a zdraví přijde samo. I když nevím jak s tím štěstím. Jak určitě víš, směji se pořád a ráda ale to štěstí mě obchází obloukem a většinou končí někde úplně jinde. Ta krátká věta "Potkalo mě štěstí, řeklo uhni a šlo dál" zdřejmě pasuje na mě... Teď přijde jedno z největších přání. Ráda bych Tě poprosila o jedno; mít na facebooku zadaná bez toho aby to byl fake, nebo nějaké klamání mojí osoby a následné bavení se na můj účet. Možná je to trochu náročné přání, a Ty mi ho nesplníš. Já sama vím proč. Kdo by proboha se mnou? Ano, já vím, je to velice vtipná představa. Dva to zkoušeli, a jak dopadli. Já nechci vztah který budu muset po 49 dnech jen tak mimochodem ukončit protože neumíme řešit problém. Protože se vídáme jen na chatu a na živo se bavíme o počasí (ano, budu se k tomu vracet, protože nemám o čem psát!). Ani vztah o kterém jsem si myslela že je to fajn nápad. Proč taky ne, že? A pak.. Jak vtipné rozcházet se na Apríla. Chci něco co vydrží. Někoho kdo mě vydrží. Někoho koho vydržím já. Někoho kdo by se den co den nerozhodoval mezi nudným psaním se svojí ,,ve vztahu" a mezi World of Warcraft, Minecraftem, Metinem, Shayou, Wolf Teamem, 4Story a mnohými dalšími. Proč nemůžou zůstat u oGame, Ikariamu, Shakes a Figet, Divokých kmenů nebo třeba u Farmy na facebooku? Ne. Oni prostě musí hrát hry u kterých se musí rozhodovat mezi svou drahou čtvrtinou a svou druhou polovičkou. Samu by mě občas zajímalo která z těch dvou hodnot jsme my, trpitelky webových her. Neříkám že nic nehraju. Já narodit se jinak, byla bych vzorový kluk. Ale i tak. Stačí dát přece rozšířit radnici, změnit počet dělníků, vyzkoumat novou věc odhlásit a nazdar zítra. Nebo snad ne? Odbočila jsem, já vím. Poslední detail je, že nechci kopat první. Ať už se ksrakru někdo snaží sám, od sebe. Nechci se vnucovat, nebo něco takového. Nechci aby mi to s ním někdo domlouval, nechci aby mu to se mnou někdo domlouval. Chci se bavit narovinu.
Pokud se Ti ale budu zdát až moc náročná, pouhý iPhone4 postačí.

Carrie ... :)

Days after days...1

12. října 2011 v 18:00 | Carrie |  Stories
Místnost byla podivuhodně bílá a měkká.
Svět se houpal.
Vzpomínky...
Ne, ještě není připravená. Zavřela oči a usnula.

Days after days... Předčlánek

11. října 2011 v 18:14 | Carrie |  Any Words
Ano je to tak.
Skoro po roce se na tento blog vrací bestreader Zápletka.
Premiéru jejího volného pokračování Days after days jsem se rozhodla stanovit na středečení 18. hodinu.
Jako každý pisálek bych si přála aby měla co největší oblíbenost- jako tomu bylo v minulém příběhovém bloku, který se na žebříčku nejčtenějších objevuje do dnes. Doufám, že se vám bude druhý příběhový blok líbit.
Pro nedočkavce je tu malá ochutnávka. ;)

,,Nyní už rozeznala že leží v bílém polstrovaném pokoji, s malinkým střešním oknem. Její postel byla také bílá a nábytek byl upravený tak, aby se o něj nedalo zranit. Chtěla vstát, ale nějak to nešlo. Její svaly jako by se proměnily v želé. V hmotu která leží na bělostném prostěradle. Nemohla je přimět k činnosti. Najednou si všimla že má na sobě přilepeno spoustu sledovacích zařízení a v žílách kanyly...."

O čem si myslíte že to bude, když jste si přečetli úryvek?

C. ;)

Zápletka se vrací!

10. října 2011 v 18:42 | Carrie |  New
Po dlouhém uvážení jsem se rozhodla napsat volné pokračování k bestreaderu tohoto blogu- Zápletky. Toto volné pokračování naleznete již brzy pod názvem Days after days. O čem v tom půjde bude překvapení.
Doufám že aspoň svoje pravidelné čtenáře trochu nadchnu.

Co říkáte na velkolepý návrat? Budete Days after days číst? Bude podle vás lepší než Zápletka? Svoje názory vyjádřete v komentářích. :)

Carrie :)

Překvpaivé, avšak očekávatelné

5. října 2011 v 16:57 | Carrie |  Any Words
Věnováno všem, kteří znají ten pocit zjistit, že nic není tak jak se zdá.

Možná si vzpomenete na článek ve kterém jsem psala že iluze jsou jako velká bublina.
Proč to píšu?
Protože jak se zdá, bublina právě praskla.
Dnes jsem se dověděla že mě /zdřejmě/ /skoro/ všichni nesnáší, nebo si o mě myslí bůh ví co... Víte, nikdy jsem si o sobě nemyslela že jsem oblíbená. Ani to že jsem nějaká ta, kterou všichni nesnáší. Ale myslela jsem si že většině lidí nevadím. A vidíte to... Přesný opak. Samozdřejmě chápu Misis Blejskavou, které jsem já společně s míma dvěma kamarádkama(?) tak trochu slovně ublížily. I když nechtíc. Pak taky chápu Zívřatomilku (nanapadá mě jiné ,,krycí" jméno. Má moc ráda zvířata :)) se kterou jsme si tyhle prázdniny taky zrovna ,,nekáply do noty" . Ale vážně nechápu proč se na mě někteří dívají jak na tyrana. Jak na nějakou megeru. Co jim dělám proboha?!
Ocenila bych, kdyby jste vy co mě znáte (i neznáte) utrousili nějaký ten-klidně delší-komentář na toto téma.

Obvyklý den

4. října 2011 v 20:56 | Carrie |  Any Words
Vstanu. Nasndám se. Obleču se. Namaluju si na obličej ksicht. Jdu se nudit do školy. Naštvu se. Jdu domů. Nudím se. Sedím u počítače. Hodím na zeď pár nesmyslných statusů. Do nekonečna aktualizuju stránku. Navečeřím se. Navštívím koupelnu. Kouknu se na facebook že se nic neděje. Další status. Zavřít. Číst. Spát.

Carrie Gratch. Osoba v ničem nevynikající

3. října 2011 v 23:45 | Carrie |  Any Words
Věnováno všem zklamaným milovníkům milky, kteří i té krávě závidí to, že ví v čem vyniká.

Jako malá jsem si myslela, že umím moc hezky kreslit. Každý mě chválil a vystavoval si moje obrázky. Když jsem povyrostla, a mohla svojí práci srovnat s ostatními došlo mi, že to s tím vynikáním nebude zas tak horké. Že spadám do toho průměru.
Jako větší jsem si naivně myslela že můj zpět nerve lidem uši a je jim příjemný . Pořádala jsem soukromé konzerty na které jsem vyráběla vstupenky a společně s Celine Dion hrající z CDčka zpívala My heart will go on. Ovšem, překvapivě, další omyl. Nejenže zpívat neumím, ale ještě k tomu začínaly moje konzerty lézt rodičům (a zdřejmě i babičkám, dědečkům, tetičkám a strýčkům) na nervy. Dobře. Zpívání to tedy taky není.
Když jsem ještě povyrostla, začala jsem chodit na mažoretky. Vydržela jsem tam dlouho: 5 let. A pět let je přece doba kdy už bych měla být dobrá. Ne? Ne. Další z řady omylů.
Když jsem se ještě o pár čísel na podrážce boty zvětšila, jednou mi někdo řekl, že jsem prý hezká. Nevím jestli to myslel vážně, ale já to tehdy vážně vzala. Teď mě mrzí že mi to řekl, protože tahle pravda bylo jedno z největších zklamání. A ať to myslel jakkoli, já na vnitřní krásu nevěřím.
Další omyl nastal když mi začalo připadat že jsem dobrá v tělocviku. Nevím jak jsem k tomu dospěla. Asi to bude tím že jedna moje kamarádka necvičila a ta druhá (mimochoem, gratuluji ti k nádhernému celkově 4. místu na Atletických závodech, a k dalším úspěchům umístěným hodně nahoře! :)) byla nemocná. No, řeknu vám, došlo mi to v pátek na závodech. Bublinou prošla další ošklivá pravda.
Momentálně už přez rok fotím. A nevím, jak mám to že ,,mám hezké fotky" brát.

Týdení revitalizace duše i těla

2. října 2011 v 19:29 | Carrie |  Any Words
Před časem jsem si napsala jednoduchý týdenní program na revitalizaci duše i těla. Chtěla jsem ho použít až mi bude nejhůř, ale nevím kdy přesně to bude, nebo jestli to je právě teď. Jsem psychicky unavená, takže by se hodil. Ale tento týden je velice nabytý takže nevím jak bych jednotlivé úkony stíhala. Ještě se rozhodnu během dnešního večera protože je to program od pondělí do neděle.
Nestíhám. Musím jít.
Možná uveřejním postup při dělání onoho týdenního plánu.

C. :))