we were born to die

Červenec 2011

DOVOLENÁ

30. července 2011 v 7:00 | Carrie |  New

AUTORKA JE PRÁVĚ NA DOVOLENÉ.

TENTO TÝDEN BUDE NEAKTIVNÍ I BLOG

OPĚT JI TU POTKÁTE AŽ 6.8.

DĚKUJEME ZA POCHOPENÍ. :)


Na týden pryč

29. července 2011 v 14:26 | Carrie |  New
Od 30.7. do 6.8. tu nebudu. Blog bude zcela neaktivní. Až se vrátím, podám vám co nejpodrobnější zprávu o tom, jak jsem se měla a co jsem dělala.
Po dobu mjí nepřítomnosti zde bude vyvěšen článek s infem o tom kdy se vrátím a že je blog neaktivní.

Photos #1

28. července 2011 v 13:33 | Carrie |  Photographs

Tu větu sice nesnáším, ale Kopírujte jen se zdrojem. Buď uveďte adresu tohoto blogu, nebo tuhle: http://nanien.deviantart.com/




Vzkříšení!

28. července 2011 v 13:24 | Carrie |  New
Ták, teď jsem se rozhodla že už mě nebaví to ak nic nedělám. Takže, uděláme nějaký řád, co vy na to?

Co ode mne tedy můžete čekat?

  • Řád v přidávání článků.
  • Klipy měsíce
  • Kusovky
  • Moje fotografie
... A pár dalších věcí.
Vzhledem k tomu, že 30.7. na týden odjíždím k Máchovu jezeru (pokud by jste tam také jeli, a chtěli by jste se se mnou potkat není nic jednoduššího než napsat do komentářů ;)) a vracím se až 6.8., na plno změny vypuknou až teprve až se vrátím. Ty zbývající 2 dny (dnes a zítra) přednastavím pár článků a tak podobně.
Doufám že se-stejně jako já-těšíte na mega-aktivní prázdniny na tomto blogu. :)

C. :)

Tenkrát...

24. července 2011 v 10:02 | Carrie |  Stories
Domy které se míhaly za dveřním okénkem se slily v jednu velkou skrvrnu.
Pak ho uviděla. Jejich starý dům. Šedivě hnědý, s novým nevkusným orandžovým pruhem na fasádě.
Jen ho míjeli.
Ona zavřela oči, a v hlavě se jí začaly odehrávat dávné vzpomínky.





Už budeme vystupovat! Připomněla matka své ani ne pětileté dcerce. Ta jen přikývla a postavila se. Na sobě měla puntíkaté šatečky, a vlasy v copánkách. Hlas v reproduktoru oznámil stanici, a matka i s dcerkou vystoupily. Holčička se ještě krátce podívala za ujíždějící tramavají číslo 11 a pak už se věnovala staré dětské hře Nesmím šlápnout na čáru. Na chodníku byla nová dlažba, který vypadala jako psí kosti a tak jí to moc nešlo. Nakonec toho nechala.
Mami! Mami půjdeme se podívat na zvířátka?! Žadonila dcerka a už matku táhla ke zverimexu. Po několika minutách dívání se na nejrůznější osminohou havěť už chtěla jít. Matka i s dcerou vyšly ven, a pokračovaly v cestě. V budoucnu bude místo zverimexu obchod s hračkami pro dospělé... Ale to teď ani jedna nevědí.
Konečně dorazily ke dveřím. Byly starší a hnědý lak se z nich už loupal. Navíc byly polepené a popsané pouličními umělci. Po obou stranách chodby byly v hromádkách poskládané letáky. Matka spěšně překontrolovala schránku a pak se společně s dcerkou vydala po schodech dolů do jejich sklepního bytu. Odemkla, a obě do nosu praštil zatuchlý pach. Dívenka milovala tu vůni. Směs vlhkosti a plísně která se tam občas dělala. Tento pach ale přehlušil jiný. Pach čerstvě pečeného kuřete, které snědí na oběd se sýrovými rohlíky.
Holčka šla na záchod. Bývala to velká místnost, ale protože i tam měl otec různé přístroje, byla z něj teď pidiaturní místnůstka. Hned naproti záchodové míse byly různé přístroje naskládané na sobě až je stropu. Bylo na nich strašně moc čudlíků a páček a světýlek, takže se dívenka na záchodě měnila na pilota, astronauta či cokoli jiného k čemu se využívalo tak moc páček a čudlíků. Už jsi hotová? Křikla matka z kuchyně. Mami! zakřičela dívka. Teď mě neruš! Přistávám s apolem... Hustone máme problém!!!!
Doběhni mi pro jogurt, Porosil otec svou dcerku. Lednici meli v koupelně, ke které vedla dlouhá chodba zarovnaná taktéž až ke stropu. Dospělí tam museli chodit bokem. Jedině ona tam mohla běhat normálně. Minula místnost ve které byl krám se všemi předměty které její otec měl. Vedly do něj skleněné dveře, a za nimi byl ještě dvorek s miniaturní zahrádkou a vraty. Cestou minula ještě jednu místnos kterou v životě neviděla, a oni neuvidí. Byla celá zarovnaná až ke dveřím a dveře byly zarovnané taky. Konečně dorazila ke koupelně. Byla orandžově vydlaždičkovaná a byl v ní i bojler. Za ním byla ve zdi velká díra do které s oblibou šťourala prstem a tím ji dělala ještě větší.



Otevřela oči, a vykutálela se jí z nich velká slza. Ona jí utřela, popotáhla a vzpomněla si na svou důstojnost.
V jejím domě je teď bordel.
Jak v jednom, tak v druhém smyslu.
Povznášející, že?

RIP Amy Winehouse

23. července 2011 v 19:10 | Carrie |  New
Zemřela zpěvačka Amy Winehouse. Nikdy jsem nebyla extra velký fanoušek, ale její písně mi nevadily. Dám se svou nejoblíbenější.

Někde mezi nebem a zemí 6

23. července 2011 v 18:00 | Carrie |  Stories
Dostala jsem depresi. Byla jsem v koncích... A tak jsem vyhledala Patronku aby mi pomohla.
,,Právě zažíváš to, co si během prvního až čtvrtého týdne zažijí všichni Vězni. Říkáš si: proč? Proč jsem zrovna já ten vězeň, a co musím udělat?" Řekla. Vystihla to perfektně. ,,Patronko, co mám podle tebe dělat abych se z toho aspoň částěčně dostala?" zeptala jsem se. ,,To já nevím. U každého je to odlišné. Poradím ti pouze to, co bys v žádném případě dělat neměla." ,,Co?" ,,Nikdy nehledej svého vraha." ,,Cože?! Myslela jsem že právě to bych měla udělat..." ,,Ne. Je to pro tvé dobro abys to nedělala..." Přikývla jsem a odešla.
Rozhodla jsem se, že se na Sáru dnes podívat nepůjdu. Dnes navštívím všechny svoje staré i ty tajné lásky. Chci vědět co dělají. První na řadě je moje první dětská láska. Nezdržím se u něj dlouho. Koukat na to jak hraje hry na počítači mě zas tak nebere. Následuje další. Můj poslední. Je tak hodný až se mi chce brečet. V době kdy měl v hlavě (doufám) jen mě by pro mě udělal všechno na světě. Několik vynechám. Těch, kteří ve mě nezanechali nějak hluboký pocit. Krátké románky které nestojí za to aby se kvůli nim člověk trápil. Prázdninové lásky... Do poslední kategorie patří i on. On kteréhož návštěvu jsem odkládala až na neurčito. On který mi zlomil srdce, tu odlomenou část odnesl sebou a když jsem se nekoukala pošlapal ji a rozdrtil na ty nejmenší střípky. Stojím za dveřmi jeho pokoje. Vím že tam je. Sedí zrovna na židli a kouká do neurčita. Chvilku ho pozoruju. Vím že brečel, nebo mu něco bylo líto. Už to nevydržím. Odcházím. Teď jsou na řadě tajné lásky. Do této kategorie spadá pouze jediný člověk. Kryštof. Do jeho pokoje se mi vchází lépe. Sedí u počítače a přemýšlí. Kouknu se co dělá; je na facebooku, na hlavní stránce. Myš má položenou na konverzaci s nějakým offline uživatelem. Na ikonce zavřít.
Ten offline uživatel jsem já.
Už je to dávno co jsme si psali, to okno tam musí mít dlouho... Je na něm vidět že se tu konverzaci pokouší zavřít už hodně dlouho. Pak to vzdá. Je mi do breku. Z něj, ze mě. Z toho jak jsme se báli jeden druhého. Z toho co mohlo být.
Odcházím.

Pokus.

18. července 2011 v 16:52 | Carrie |  Any Words
Kdysi jsem někde četla že na zvýšení návštěvnosti se stačí chovat jako naprostý dement a založit s irůžový blog. Nedalo mi to, a zkusila jsem to. (Adresu sem dávat nebudu, Carrie je směšná dost i bez toho) A věřte nebo ne, jen první den byla návštěvnost stejně velká jako tady skoro za měsíc. Smutné že?
Nicméně dnes se stal zázrak. Na blog někdo přišel! A zanechal za sebou mooc komentářů (pro někoho to moc není, ale na poměry tohoto blogu to je mooc moooooooooc). Takže všem děkuju za milé komentáře, a za to že jste sem přišli. :)


Budu ráda když si přečtete článek na TT Začátek konce. Najdete ho v rubrice Any words.
C. :)

Začátek Konce

18. července 2011 v 15:14 | Carrie |  Any Words

Pouť.
To bylo to co se jí vybavilo. Pouť.
V uších jí křičela hlasitá pouťová hudba. Vše se s ní houpalo. Jako na houpačce. Hlava se jí točila jako z kolotoče. A před očima i jeden viděla. Takový starý s koňmi.
Vrzal.
Hrál.
Točil se.
A ji to k němu nebezpečně přitahovalo, i když věděla že jí bude špatně. I když věděla že kolotoče nenávidí.
Kolotoč zmizel. Ona padala. Na nohy jí dopadlo cosi těžkého. Asi někdo kdo si to vzal taky, pomyslela si. Dovedla myslet jen na to, jak jí je špatně, jak jí kdosi drtí nohy svou vahou a na nebezpečnou vlhkost kterou ucítila na zadku. Nedokázala to zadržet. Takhle si tedy svůj konec nepředstavovala. Nikdy by ji nenapadlo že zkončí jen díky své pitomosti. Nikdy by jí nenapadlo že zkončí ještě dřív než začne...
Čísi ruce jí najednou vzaly za ty její. Ucítila že se ji snaží vytáhnout. Šlo to těžce-už díky čemusi co se jí válelo po nohách. A pak, když se to těm rukám povedlo se začala cítit opět jako na pouti. Tentokrát jako na houpačce.
Nesly ji.
Pak už nevnímala nic jiného než vnitřní klid a mír co se v ní rozhostil. Podivné ticho. Pouť zmizela. Křik zmizel. Vnímala jen ten klid a měkkost v níž ležela.
Usnula.
Nechtělo se jí otevřít oči. Ještě ne. Až je otevře začne její nový začátek.
Tentokrát už poslední. Určitě.
Doufala v to.
Ještě naposledy si uvědomila tu měkkost.
Usmála se.
Vzduch byl lehký. Čistý jako po velké bouřce.
Ona se nadechla.
A začal její nový začátek.

Možnosti

18. července 2011 v 0:17 | Carrie |  Any Words
Sedím.
Sedím a přemýšlím o svých možnostech. Nemůžu usnout, takže se ani nedivím že přemýšlím o kravinách...
Co jsou moje možnosti?
Jaké mám možnosti?
Co se mnou tenhle rok bude? (počítám školní rok)
Doufám že si vylepším známky. To je ta první možnost. Druhá má poněkud černější scénář. Je vidět že už je pozdě. Nebo spíš brzo když přemýšlím nad školou...
Škola.
Budova netušených možností. Potkáte tam téměř všechny, a zažijete téměř všechno. Téměř...
Dneska jsem si říkala že by bylo fajn být konečně plnohodnotnou mrchou. Tou, kterou ostatní pomlouvají, nenávidí a zároveň obdivují a chtějí aby je měla ráda. Byla by země dobrá mrcha. Už jsem s tím začala. Řeknu to narovinu- baví mě to. Mě prostě baví povytahova obočí nad těmi nad kterými prostě nejde dělat nic jiného. Baví mě je pomluvat a bavit se na jejich účet. Baví mě jak mě (a mojí kamarádku) prosí se psíma očima o dovolení strávit přestávku na oběd s námi. Tedy, to se týká jen jedné osoby. Ale i to se počítá.
Jojo. 1. září se otebřou dveře netušených možnosti a vy všichni kdo jste se na mě kdy křivě podívali se ještě budete divit.
To vám slibuju.
C. :)